MUDr. ThLic. Martin Uher, PhD. et PhD. pochází z Prahy. Žil ve fokoláre v Praze, v Košicích, Bratislavě a v současné době v polských Katovicích. Přednášel na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Jako lékař pracoval v oblasti dětské intenzivní medicíny a v záchranné službě. V roce 2018 přijal kněžské svěcení.

Očkování – to, co nás rozděluje…?

Téma, které se probírá v rodinách, mezi přáteli, na pracovištích, ve sdělovacích prostředcích, téma, které nás ovlivňuje a – buďme upřímní – je někdy i předmětem rozdělení. Hovořili jsme o tom s MUDr. Martinem Uhrem, fokolarínem, lékařem a knězem. Žije ve fokoláre v polských Katovicích a pracuje u zdravotnické záchranné služby v Ostravě.

Pracuješ jako lékař záchranné služby v jednom z covidem nejvíce postižených krajů v České republice. Jakou zkušenost s touto nemocí prožíváš ve své práci?

Transportovat pacienty s onemocněním covid-19 v těžkém stavu není vůbec lehké a už vůbec ne příjemné – musíme se obléci a několik hodin zůstat v kompletních ochranných prostředcích, potíme se, nemůžeme jít na WC a k tomu se musíme starat o infekčního pacienta, který je v tak těžkém stavu, že nemůžeme říci, zda se ho podaří dovézt živého. Takových pacientů bylo během předcházejících vln hodně. Bylo to fyzicky i psychicky velmi vyčerpávající.

Nyní je situace trochu jiná. Máme hodně pacientů s covidem, ale nemáme takové množství těžkých stavů. Proto i transporty infekčních pacientů v těžkém stavu výrazně poklesly. V těžkém stavu jsou teď spíš pacienti středního věku i mladší, převážně neočkovaní. U těch je výrazně větší riziko trvalých následků a smrti.

Nechat či nenechat se očkovat… víme, že na to jsou různé pohledy. Co si o tom myslíš ty? A není snad důležité nechat na každém, aby se rozhodl sám?

Otázku ohledně očkování dostávám často jako lékař nebo jako kněz v rozhovorech nebo ve zpovědi. První mojí zásadou je nepřemlouvat. Druhou věcí je, že se s tázajícím dělím o své zkušenosti a důvody, proč jsem se nechal očkovat já a proč považuji očkování za potřebné.

A jaké jsou konkrétně tyto zkušenosti?

Jsou „kruté“. Jednou z nejstrašnějších profesionálních lékařských zkušeností je vidět dusícího se člověka. Je to hrozný pohled pro nás zdravotníky, a o to horší je pro rodinné příslušníky. Kdyby byla větší proočkovanost, nemuselo by být tolik pacientů s těžkým průběhem. Právě neočkovaní pacienti odebírají velké množství fyzických i psychických sil ošetřujícímu personálu. Kromě toho jsou nemocnice nuceny zavírat některá oddělení neakutní péče a měnit je na covidové jednotky. Takže plánované operace – například výměna kyčelního nebo kolenního kloubu – musí být přesunuty „na neurčito“. Tito lidé doma trpí nadále svými bolestmi. Považuji to za závažný důsledek lidských rozhodnutí. Každý z nás dostal svobodnou vůli, můžeme se rozhodovat, ale za svá rozhodnutí neseme zodpovědnost.

Tvrdit, že se s covidem nesetkám, je iluzorní a naivní. Reálně je těžké se setkání s ním vyhnout.

V ochraně proti covidu-19 máme prakticky jen dvě možnosti – buď postavíme bariéry: důsledné nošení roušek nebo respirátorů všude, minimalizujeme pohyb obyvatelstva včetně dětí, práci s fyzickou přítomností omezíme na minimum a mohl bych toho vyjmenovat hodně. Stavění bariér určitě přináší omezení přenosu onemocnění, ale z důsledků těchto opatření (některé známe), řekněme si pravdu, máme strach. Samota, omezení, izolace, přerušení sociálních kontaktů…

Druhou možností je očkování, které podle mých zkušeností přináší ten efekt, že nemáme tolik těžkých stavů a úmrtí. V současné době při proočkovanosti nad 60 % v České republice (ještě málo pro vytvoření komunitní imunity) vidíme, že výrazně stoupá podíl neočkovaných pacientů v těžkém stavu s rizikem smrti. Člověk v těžkém stavu s covidem umírá sám, bez svých příbuzných (resp. v přítomnosti „skafandrově“ oblečeného ošetřujícího personálu).

Očkování nás nechrání proti nakažení. Chrání nás ale ve vysokém procentu proti těžkému průběhu a proti hospitalizaci. Ale není očkování také nebezpečné?

Určitě existují zdravotní kontraindikace, ale to jsou vysoce specifické situace, řekl bych výjimky. Ano, nemohu opominout také, že očkování má vedlejší účinky. Ty se však týkají každého očkování a mohou se týkat jakékoliv léčby. Ale těžké vedlejší účinky jsou udávány v minimálních procentech, respektive jejich výskyt můžeme nazvat vzácným. Jestli ale považuji za rizikový vedlejší účinek očkování bolest hlavy, únavu…, tak proti němu musím postavit riziko těžkého či smrtelného průběhu onemocnění. Na misku vah musíme položit vždy ověřené výhody a ověřená rizika a též důsledky, které to přináší (nejen pro mne).

V rodinách, ve společnosti se diskuse na téma očkování staly předmětem rozdělení, hádek, nevraživosti. Co si o tomto důsledku myslíš ty?

Za to nám to nestojí. V konzultacích či výměně názorů se naučme argumentovat fakty, tedy přesnými citacemi (pokud možno vědecky relevantních časopisů). Nepoužívejme věty „Četl jsem…; Slyšel jsem…; V televizi říkali…; Na YouTube jsem viděl…; V té (daleké) zemi se stalo…“. Nepoužívejme nejasné zdroje, o kterých nevíme, odkud jsou, ale ověřujme si je (například populární i zahraniční časopisy). Tak se často rodí „fake news“. Podle mého názoru v sobě nesou známky hry, kterou znám z dětství – „tichá pošta“. A i když nedojdeme k jednotnému názoru, nedovolme, aby nás covid rozděloval tak, že spolu přestaneme mluvit nebo přerušíme styky. To by byl (a je) asi ten nejhroznější důsledek. Možná právě covid nás učí přijímat druhého s jiným, opačným názorem a nechat dveře stále otevřené.

Připomenulo mi to slova papeže Františka v katedrále sv. Martina v Bratislavě: „Jednota, společenství a dialog jsou vždy křehké.(…) Vzpomínky na zranění mohou vést k zatrpklosti, nedůvěře, ba i opovržení; a podněcují nás, abychom se oddělovali ohradami od těch, kteří jsou jiní než my. Rány však mohou být i průchody či otvory, které napodobujíce rány našeho Pána umožňují průchod Božího milosrdenství. Jeho milosti, která mění životy, činí z nás šiřitele klidu a smíření.“ 1

Setkávám se s konkrétními rodinami (nejen pracovně), ve kterých část rodiny byla naočkovaná a část očkování odmítla. V těchto rodinách onemocněli všichni členové… Ale někteří nenaočkovaní už nejsou mezi námi… Utrpení je o to větší, protože, podle mého názoru, to tak skončit nemuselo.

Dalším vážným faktorem je, že naše prostředky ve zdravotnictví nejsou neomezené. Mají svoje hranice a mohou být vyčerpány. Starat se o pacienty s těžkým průběhem covidu-19 nemůže každý zdravotník, ale musí to být specialista (i střední odborný personál musí být odborný). Těch také nemáme neomezené množství. Proto se může stát, že se o nemocné s covidem nebudeme moci postarat, i když bychom skutečně chtěli. Sám jsem to zažil na vlastní kůži, když jsem resuscitoval (ve vší „skafandrové“ výbavě) pacienta s covidem a zástavou srdce a podařilo se nám ho zresuscitovat. Velmi těžko jsem hledal pro něj místo v nějaké nemocnici. Nakonec jsem přijel do té, kde byl pacient přijat, ale přijímající kolega mi řekl: „Ale Martine, uvědomuješ si, že my pro něho nemáme místo?“

Ještě na závěr můj pohled jako křesťana (a kněze), který určitě nebude vyčerpávající.

Pokud základním zákonem, který Ježíš přinesl na svět, je zákon lásky, zákon vzájemné lásky, tak ani tato oblast není z tohoto zákona vyňata. Láskou k bližnímu je i to, abych mu nezpůsobil zbytečnou bolest, utrpení. Pokud těžce onemocním a nemusel jsem onemocnět, způsobuji bolest (a ne malou, a nehovořím o možné smrti) své rodině a svému okolí. A nejen to. Umožňuji, aby se nemoc i se svým těžkým průběhem šířila dál (i na „nevinné“). Tak je utrpení o to větší… A tomu bych se měl snažit svými silami a možnostmi zabránit.

Za rozhovor děkuje Magdalena Broschová

(Rozhovor pro časopis Nové město se uskutečnil v prosinci 2021.)

­­­­­­­­­­­­­­____________

  1. Projev papeže Františka v katedrále svatého Martina, Bratislava, 13. září 2021.

Pin It on Pinterest

Share This