Fiktivní, ale vlastně celkem reálný rozhovor Nového mesta s Novým městem
Jsme bratři. Pravdupovediac, vlastne dvojičky, lebo sme sa narodili súčasne. Setkali jsme se, abychom si popovídali, jak jde život. Lebo už máme tridsať rokov.
Nové mesto: Ahoj, rado ťa vidím.
Nové město: I já tebe.
Mesto: Počúvaj, keď sme sa rozišli… bolo to po pár rokoch…
Město: Bylo nám šest. Takže jako bychom šli do školy.
Mesto: Ozaj, do školy života. Prvé krôčiky sme robili spolu v Blave, a potom si odišlo do Čiech a ja som zostalo na Slovensku. Ako sa ti darilo?
Město: No to víš, bylo potřeba sehnat někoho, kdo by mě psal, sázel, vyzdobil, vytiskl a také dostal ke čtenářům.
Mesto: No počkaj, počkaj. Veď my, keď sme boli ešte spolu, tak sme chodili po celom Slovensku i Česku.
Město: Promiň, to máš pravdu, vlastně jsme si jen čtenáře rozdělili. Ale muselo jsem najít někoho, kdo to mohl dělat u nás. Ale víš, co je zajímavé? Já se dostanu sem tam i na Slovensko. Vážně. Čtou mě tam a prý i rádi.
Mesto: No a ja zasa, keď sme otvorili portál nm.sk…
Město: Já vím – a tak trochu i závidím – vím, že ho čte mnoho lidí od nás.
Mesto: A nielen to, i kdekto po svete.
Město: No, jsi dobré. A vážně ti to přeju.
Mesto: Ale ako sa ti inak darí?
Město: Dobře. Problémy teď nechme stranou – ne, že by nebyly, ale nejsou podstatné. Vlastně, když se tak ohlédnu, bylo těch 30 let docela pestrých. Vlastně jsem mělo i štěstí, že bylo na co navazovat. Myslím na těch šest společných let. Takže i když jsem tak trochu začínalo, dětské nemoci jsem už mělo za sebou.
Mesto: No ja som vlastne iba pokračovalo. A tiež to bolo celkom pestré.
Město: Jasně, tobě se podařilo se i dost zprofesionalizovat. V redakci pracují vystudovaní novináři, máte webový portál…
Mesto: No, len sa nerob, však i pre teba dnes píšu aj študenti a absolventi novinárskych škôl…
Město: To je pravda, jen je to stále spíš na dobrovolnické bázi. Ale nechci si stěžovat. Mnohem víc mě zajímají čtenáři – kvůli nim přece jsme. Co z tebe nejraději čtou?
Mesto: Keď som sa v počiatku zaujímalo, čo ľudia v časopise čítajú ako prvé, ich najčastejšia odpoveď bola: Slovo života a skúsenosti. A myslím, že to tak je stále.
Město: Myslím, že i u nás…
Mesto: A potom je to rubrika Zo života – ako sa kde žije.
Město: U nás jsou to například rubriky – Člověk v dnešní době, takový profilový článek, většinou rozhovor… a pak Posezení s…, rozhovor s člověkem konkrétní profese. Vlastně by se dalo říct, že je to také povídání ze života. Zkrátka zkušenosti.
Mesto: No dobre, a aké sú tvoje osobné skúsenosti?
Město: Když se tak ptáš, hned se mi vybavila jedna lékařka, se kterou jsme otiskli rozhovor. Ona není věřící, tak si nejprve vypůjčila pár mých čísel a pročetla si je – aby věděla, co ji asi čeká. A když s ní šli dělat ten rozhovor, zjistili, že časopisy položila v čekárně na stolek – pro pacienty. A nejen to, prý je dávala přečíst i svým přátelům.
Mesto: A mne zasa utkvela skúsenosť istej mojej bývalej redaktorky: „To, čo je pre mňa najvzácnejšie, to sú vybudované vzťahy. A to nielen v redakčnom tíme, ale najmä s čitateľmi. To je niečo, čo si ponesiem celý život v srdci ako čitateľskú rodinu.“
Město: Jeden člen Hnutí, s kterým jsme udělali rozhovor, mi napsal: „Měl jsem skypový dialog se sourozenci – povídali jsme o všem možném a najednou bratr říká, že četli můj rozhovor v Novém městě. To mě zaskočilo, protože já jsem se neodvážil do rodiny časopis přinést. My žijeme každý trochu jinak. Druhý bratr rozhovor chválil, že je prý srozumitelný pro široké publikum… A sestra pak dodala, že si zaplatili předplatné. To mě dostalo! Nevěřil bych, že může dojít k takovému sblížení…“
Mesto: Naozaj pekné. Mne sa zase ozval jeden čitateľ z Nemecka, že sa mu páčia zaujímavé články, obsahom ktorých je celé spektrum problematiky nášho života, aj kresťanského, ale aj spoločenského. Vzhľad časopisu je podľa neho moderný, veľmi oslovujúci. A tak ďalej, a tak ďalej… Veľmi si cení aj webový portál… No čo ma naozaj potešilo – Novému mestu sa vraj podarilo vyjsť z čisto kresťanského priestoru a otvoriť sa celej spoločnosti, a pritom nepoprieť svoju kresťanskú identitu.
Město: Hm, víš, co je zajímavé? Že si dost ceníme, když dokážeme jaksi vyklouznout ze škatulky tradičního pohledu na křesťanské médium. Já se o to také snažím. Zkrátka – budovat jednotu s každým.
Mesto: Potrebné je však tiež povedať, že nie každému to tak úplne vyhovuje. Ale čo s tým narobíme, však?
Město: Rozumím. Ano, i u nás už jsme zachytili občas pozdvihnuté obočí, ale jsem rádo, že mohu být tak trochu mostem mezi těmi dvěma světy – věřících i těch jinak věřících.
Mesto: Citujem – „Práve mi prišlo nové číslo časopisu, vrhla som sa naň s veľkou dychtivosťou. Viete, ja tie vaše články používam nielen na svoju duchovnú formáciu, ale aj ako zdroj informácií pre svoje rozhovory a diskusie nielen s priateľmi vo farnosti, ale aj s kolegami napríklad na pracovisku. V oboch prípadoch to má veľký osoh.“
Město: Tak, už jsme se chválili dost, jsem z toho trochu nesvé…
Mesto: No to sú tie naše skúsenosti, nie?
Město: Máš pravdu. A taky mám radost, tedy nevím, jak je to na Slovensku, že jsme těch třicet let vydrželi. V Česku se v devadesátých letech narodilo velké množství různých duchovních periodik, ale jen málokterá vydržela dodnes.
Mesto: A nielen to… okrem nášho webového portálu sa uvažuje aj o akomsi mediálnom dome. Aj ty si sa pekne vyfarbilo, ale hlavne tie vaše špeciály. Najmä k odchodu kardinála Vlka a k päťdesiatemu výročiu Hnutia fokoláre. To malo veľký ohlas aj u nás. Skrátka, rastieme…
Město: Vlastně je moc pěkné, že i když jsme se rozdělili, tak o sobě pořád víme, sledujeme se… A taky se tak trochu zase sbližujeme.
Mesto: Možno sa časom podarí aj viac spolupracovať.
Město: Tak to bych opravdu rádo. Hele, tak se měj a drž se.
Mesto: Aj ty, držím palce. A dovi…
Odposlouchal a zapsal Tomáš Pavel
(Zdroj: Nové město 7/2021)