Fik­tiv­ní, ale vlast­ně cel­kem re­ál­ný roz­ho­vor No­vé­ho mes­ta s No­vým měs­tem

Jsme brat­ři. Prav­du­po­ve­di­ac, vlast­ne dvo­jič­ky, lebo sme sa na­ro­di­li súčas­ne. Se­tka­li jsme se, abychom si po­po­ví­da­li, jak jde ži­vot. Lebo už máme trid­sať rokov.

Nové mes­to: Ahoj, rado ťa vi­dím.

Nové měs­to: I já tebe.

Mes­to: Po­čúvaj, keď sme sa ro­zišli… bolo to po pár rokoch…

Měs­to: Bylo nám šest. Tak­že jako bychom šli do ško­ly.

Mes­to: Ozaj, do ško­ly ži­vo­ta. Prvé krô­či­ky sme ro­bi­li spo­lu v Bla­ve, a po­tom si odišlo do Čiech a ja som zosta­lo na Slo­ven­sku. Ako sa ti da­ri­lo?

Měs­to: No to víš, bylo po­tře­ba se­hnat ně­ko­ho, kdo by mě psal, sá­zel, vy­zdo­bil, vy­tis­kl a také do­stal ke čte­ná­řům.

Mes­to: No po­čkaj, po­čkaj. Veď my, keď sme boli ešte spo­lu, tak sme cho­di­li po ce­lom Slo­ven­sku i Česku.

Měs­to: Pro­miň, to máš prav­du, vlast­ně jsme si jen čte­ná­ře roz­dě­li­li. Ale mu­se­lo jsem na­jít ně­ko­ho, kdo to mohl dě­lat u nás. Ale víš, co je za­jí­ma­vé? Já se do­sta­nu sem tam i na Slo­ven­sko. Váž­ně. Čtou mě tam a prý i rádi.

Mes­to: No a ja zasa, keď sme ot­vo­ri­li por­tál nm.sk…

Měs­to: Já vím – a tak tro­chu i zá­vi­dím – vím, že ho čte mno­ho lidí od nás.

Mes­to: A nie­len to, i kdek­to po sve­te.

Měs­to: No, jsi dob­ré. A váž­ně ti to pře­ju.

Mes­to: Ale ako sa ti inak darí?

Měs­to: Dob­ře. Pro­blémy teď nech­me stra­nou – ne, že by ne­by­ly, ale nejsou pod­stat­né. Vlast­ně, když se tak ohléd­nu, bylo těch 30 let do­ce­la pes­t­rých. Vlast­ně jsem mělo i štěs­tí, že bylo na co na­va­zo­vat. Mys­lím na těch šest spo­leč­ných let. Tak­že i když jsem tak tro­chu za­čí­na­lo, dět­ské ne­mo­ci jsem už mělo za se­bou.

Mes­to: No ja som vlast­ne iba po­kra­čo­va­lo. A tiež to bolo cel­kom pes­t­ré.

Měs­to: Jas­ně, tobě se po­da­ři­lo se i dost zpro­fe­si­o­na­li­zo­vat. V re­dak­ci pra­cu­jí vy­stu­do­va­ní no­vi­ná­ři, máte webo­vý por­tál…

Mes­to: No, len sa ne­rob, však i pre teba dnes píšu aj štu­den­ti a ab­sol­ven­ti no­vi­nár­skych škôl…

Měs­to: To je prav­da, jen je to stá­le spíš na dob­ro­vol­nic­ké bázi. Ale ne­chci si stě­žo­vat. Mno­hem víc mě za­jí­ma­jí čte­ná­ři – kvů­li nim pře­ce jsme. Co z tebe nej­ra­dě­ji čtou?

Mes­to: Keď som sa v po­či­at­ku za­u­jí­ma­lo, čo ľu­dia v ča­so­pi­se čí­tajú ako prvé, ich naj­čas­tej­šia od­po­veď bola: Slo­vo ži­vo­ta a sk­ú­se­nos­ti. A mys­lím, že to tak je stá­le.

Měs­to: Mys­lím, že i u nás…

Mes­to: A po­tom je to rubri­ka Zo ži­vo­ta – ako sa kde žije.

Měs­to: U nás jsou to na­pří­klad rubri­ky – Člo­věk v dneš­ní době, ta­ko­vý pro­fi­lo­vý člá­nek, vět­ši­nou roz­ho­vor… a pak Po­se­ze­ní s…, roz­ho­vor s člo­vě­kem kon­krét­ní pro­fe­se. Vlast­ně by se dalo říct, že je to také po­ví­dá­ní ze ži­vo­ta. Zkrát­ka zku­še­nos­ti.

Mes­to: No dob­re, a aké sú tvo­je osob­né sk­ú­se­nos­ti?

Měs­to: Když se tak ptáš, hned se mi vy­ba­vi­la jed­na lé­kař­ka, se kte­rou jsme otisk­li roz­ho­vor. Ona není vě­ří­cí, tak si nej­pr­ve vy­půj­či­la pár mých čí­sel a pro­čet­la si je – aby vě­dě­la, co ji asi čeká. A když s ní šli dě­lat ten roz­ho­vor, zjis­ti­li, že ča­so­pi­sy po­lo­ži­la v če­kár­ně na sto­lek – pro pa­ci­en­ty. A nejen to, prý je dá­va­la pře­číst i svým přá­te­lům.

Mes­to: A mne zasa utkve­la sk­ú­se­nosť is­tej mo­jej bý­va­lej re­dak­tor­ky: „To, čo je pre mňa naj­vzác­nej­šie, to sú vy­bu­do­va­né vzťa­hy. A to nie­len v re­dakč­nom tíme, ale najmä s či­ta­teľ­mi. To je nie­čo, čo si po­ne­si­em celý ži­vot v srd­ci ako či­ta­teľskú ro­di­nu.“

Měs­to: Je­den člen Hnu­tí, s kte­rým jsme udě­la­li roz­ho­vor, mi na­psal: „Měl jsem sky­po­vý di­a­log se sou­ro­zen­ci – po­ví­da­li jsme o všem mož­ném a na­jed­nou bra­tr říká, že čet­li můj roz­ho­vor v No­vém měs­tě. To mě za­sko­či­lo, pro­to­že já jsem se ne­od­vá­žil do ro­di­ny ča­so­pis při­nést. My ži­je­me kaž­dý tro­chu ji­nak. Dru­hý bra­tr roz­ho­vor chvá­lil, že je prý sro­zu­mi­tel­ný pro ši­ro­ké pu­b­li­kum… A sest­ra pak do­da­la, že si za­pla­ti­li před­plat­né. To mě do­sta­lo! Ne­vě­řil bych, že může do­jít k ta­ko­vé­mu sblí­že­ní…“

Mes­to: Na­o­zaj pek­né. Mne sa zase ozval je­den či­ta­teľ z Ne­mec­ka, že sa mu pá­čia za­u­jí­ma­vé člán­ky, ob­sa­hom kto­rých je celé spek­trum pro­ble­ma­ti­ky nášho ži­vo­ta, aj kres­ťan­ské­ho, ale aj spo­lo­čen­ské­ho. Vzhľad ča­so­pi­su je podľa neho mo­der­ný, veľ­mi oslo­vuj­úci. A tak ďa­lej, a tak ďa­lej… Veľ­mi si cení aj webo­vý por­tál… No čo ma na­o­zaj po­te­ši­lo – No­vé­mu mes­tu sa vraj po­da­ri­lo vy­jsť z čis­to kres­ťan­ské­ho pries­to­ru a ot­vo­riť sa ce­lej spo­loč­nos­ti, a pri­tom ne­po­prieť svo­ju kres­ťan­skú identi­tu.

Měs­to: Hm, víš, co je za­jí­ma­vé? Že si dost ce­ní­me, když do­ká­že­me jak­si vy­klouz­nout ze ška­tul­ky tra­dič­ní­ho po­hle­du na křes­ťan­ské mé­di­um. Já se o to také sna­žím. Zkrát­ka – bu­do­vat jed­no­tu s kaž­dým.

Mes­to: Po­treb­né je však tiež po­ve­dať, že nie kaž­dé­mu to tak úpl­ne vy­ho­vu­je. Ale čo s tým na­ro­bí­me, však?

Měs­to: Ro­zu­mím. Ano, i u nás už jsme za­chy­ti­li ob­čas pozdvih­nu­té obo­čí, ale jsem rádo, že mohu být tak tro­chu mos­tem mezi těmi dvě­ma svě­ty – vě­ří­cích i těch ji­nak vě­ří­cích.

Mes­to: Ci­tu­jem – „Prá­ve mi prišlo nové čís­lo ča­so­pi­su, vrh­la som sa naň s veľ­kou dych­ti­vos­ťou. Vie­te, ja tie vaše člán­ky po­u­ží­vam nie­len na svo­ju du­chov­nú for­má­ciu, ale aj ako zdroj in­for­má­cií pre svo­je roz­ho­vo­ry a dis­ku­sie nie­len s pri­a­teľ­mi vo far­nos­ti, ale aj s ko­le­ga­mi na­prí­klad na pra­co­vis­ku. V oboch prí­pa­doch to má veľ­ký osoh.“

Měs­to: Tak, už jsme se chvá­li­li dost, jsem z toho tro­chu ne­své…

Mes­to: No to sú tie naše sk­ú­se­nos­ti, nie?

Měs­to: Máš prav­du. A taky mám ra­dost, tedy ne­vím, jak je to na Slo­ven­sku, že jsme těch tři­cet let vy­dr­že­li. V Česku se v de­va­de­sá­tých le­tech na­ro­di­lo vel­ké množ­ství růz­ných du­chov­ních pe­ri­o­dik, ale jen má­lo­kte­rá vy­dr­že­la dodnes.

Mes­to: A nie­len to… okrem nášho webo­vé­ho por­tá­lu sa uva­žu­je aj o akom­si me­di­ál­nom dome. Aj ty si sa pek­ne vy­far­bi­lo, ale hlav­ne tie vaše špe­ci­á­ly. Najmä k od­cho­du kar­di­ná­la Vlka a k pä­ť­de­si­a­te­mu vý­ro­čiu Hnu­tia fo­ko­lá­re. To malo veľ­ký ohlas aj u nás. Skrát­ka, ras­ti­e­me…

Měs­to: Vlast­ně je moc pěk­né, že i když jsme se roz­dě­li­li, tak o sobě po­řád víme, sle­du­je­me se… A taky se tak tro­chu zase sbli­žu­je­me.

Mes­to: Mož­no sa ča­som po­darí aj viac spo­lu­pra­co­vať.

Měs­to: Tak to bych oprav­du rádo. Hele, tak se měj a drž se.

Mes­to: Aj ty, dr­žím pal­ce. A dovi…

 Odposlouchal a zapsal Tomáš Pavel

 (Zdroj: Nové měs­to 7/​​2021)

Pin It on Pinterest

Share This