Za­chrá­nit svět lás­kou

I tato pan­de­mie nám dala vel­kou lek­ci, mu­sí­me to uznat. Způ­so­bi­la nám utr­pe­ní a ne­chá­vá nás ješ­tě tr­pět? Ne­ví­me, ko­lik bo­lest­ných dů­sled­ků této pan­de­mie může ješ­tě při­jít, ale byla to i vel­ká lek­ce. Hlav­ním po­na­u­če­ním bylo, že nám řek­la: všich­ni jste stej­ní! Jste všich­ni stej­ní: bo­ha­tí, chu­dí, moc­ní, bíd­ní, děti, star­ší lidé, imi­gran­ti… všich­ni jste stej­ní. To za­pr­vé.

Dru­há věc: jste všich­ni stej­ní, ale je tu ně­kdo, kdo trpí více i přes rov­nost. Tak jak to, že jste všich­ni stej­ní? Jste všich­ni stej­ní, pro­to­že Bůh uči­nil všech­ny stej­né. Vel­mi od­liš­né od sebe na­vzá­jem, ale všech­ny jeho děti, všech­ny stvo­ře­né Jím se stej­nou lás­kou, s vel­kou lás­kou. Pak při­šli lidé a za­ča­li dě­lat roz­dí­ly. I nyní po­kra­ču­je­me v dě­lá­ní roz­dí­lů: ten­to ano, ten­to ne; ten­to má vět­ší hod­no­tu, ten­to má men­ší hod­no­tu. Ten­to mi může něco dát, ten­to mi ne­mů­že dát nic, te­nhle mě vy­u­ží­vá, te­nhle méně… Za­čí­ná­me dě­lat roz­dí­ly, a co se při­tom sta­ne?

Sta­ne se, že exis­tu­jí země, kde jsou dob­ře vy­ba­ve­né ne­moc­ni­ce a země, kde nejsou. Jsou země, kde mají rouš­ky pro kaž­dé­ho a jsou země, kde je ne­ma­jí.

Exis­tu­jí ob­las­ti – do­kon­ce i v naší Itá­lii – kde je dob­rý pří­stup k in­ter­ne­tu a kaž­dý se může účast­nit vy­u­čo­vá­ní on­li­ne, a jsou ob­las­ti, kde pří­stup není. Tak­že všich­ni jsou si rov­ni před Bo­hem, ne všich­ni jsou si rov­ni před lid­mi, ne všich­ni jsou si rov­ni v srd­cích lidí. Je tomu tak i u nás? Mož­ná jsem i já ně­kdy ra­dě­ji s jed­ním člo­vě­kem než s ji­ným a dě­lám ten­to roz­díl mezi jed­ním a dru­hým, vi­dím to tak i já. Tak­že oprav­du žiji pakt, když jsem ta­ko­vá? Ten pakt, kte­rý mi říká, že mám být sku­teč­ně při­pra­ve­ná dát ži­vot za dru­hé­ho? Ale ne za dru­hé­ho, kte­rý se mi líbí, ale za dru­hé­ho, ať je to kdo­ko­li.

Dnes se říká, že mu­sí­me vy­tvo­řit nový svět, nové lid­stvo. Všich­ni ří­ka­jí, že je tře­ba vy­tvo­řit nový svět. V ma­lém Chi­a­ra vy­tvo­ři­la nový svět, ro­di­na Chi­a­ry roz­trou­še­ná po ce­lém svě­tě je nový svět v ma­lém. Sa­mo­zřej­mě je to po­kus, je to ski­ca, je to malé zna­me­ní, ale zna­me­ná to, že je to mož­né. Po­kud to bylo mož­né udě­lat v ma­lém, proč tato malá sku­pi­na – kte­rá je ale malá re­la­tiv­ně, pro­to­že je to ně­ko­lik set ti­síc lidí roz­trou­še­ných po svě­tě – proč ten­to malý lid, kte­rý je li­dem Chi­a­ry, není k dis­po­zi­ci všem, aby jim řekl, že nový svět je mož­ný?

Je to mož­né! Mu­sí­me být pře­svěd­če­ni, že je to mož­né. Mi­mo­cho­dem, jaká byla dneš­ní myš­len­ka na den? „Vě­řit v sílu lás­ky.“ Tak­že v prv­ní řadě vě­řit, že lás­ka je si­lou. Za­ku­si­li jsme to? Ano, to­li­krát jsme to za­ku­si­li. Ale teď to tro­chu po­kles­lo, na tep­lo­mě­ru lás­ky kles­la hod­no­ta. Pojď­me při­dat tro­chu rtu­ti, aby tep­lo­ta zno­vu stoup­la! Nech­me stoup­nout lás­ku a uvi­dí­me, že všech­no stoup­ne a bu­de­me tou re­a­li­tou, kte­rá pro­chá­zí svě­tem, aniž bychom mu­se­li cho­dit a ří­kat: „Víš, my to dě­lá­me tak, pojď s námi, pro­to­že jsme ta­ko­ví.“ Ne! Svět se musí za­chrá­nit, svět mu­sí­me za­chrá­nit naší lás­kou.

Maria Voce (zpracovala Stefania Tanesini, převzato z www.focolare.org, redakčně kráceno)

__________
1. Pakt, v němž oba Je­ží­ši v eu­cha­ris­tii sli­bu­jí, že se bu­dou na­vzá­jem mi­lo­vat, jako je mi­lo­val On, až po opuš­tě­nost od Otce, a pro­sí Ho, aby je slil v jed­no. Více viz Nové měs­to 9/​2019, str. 14.