„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21)

„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mt 7,21)

Tato věta z Matoušova evangelia je součástí závěrečných slov horského kázání, v němž Ježíš nejprve hovoří o blahoslavenství a pak vyzývá posluchače, aby si uvědomili láskyplnou Boží blízkost, a ukazuje, jak v důsledku toho jednat: odhalovat vůli Otce jako přímou linku k dosažení plného společenství s ním v jeho království.

„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ 

Co to však je Boží vůle? Jak ji můžeme poznat?

Chiara Lubichová se o svoje chápání Boží vůle podělila takto: „Boží vůle je Boží hlas, který k nám neustále promlouvá a vyzývá nás; je to nit, nebo ještě lépe Boží zlatá osnova, na níž se tká celý náš pozemský život, a nejen ten; je to Boží způsob, jak nám vyjádřit lásku. Tato láska vyžaduje odpověď, aby Bůh mohl v našem životě vykonat zázraky. Boží vůle je tím, čím máme být, naším skutečným bytím, naší plnou realizací. (…) Opakujme tedy v každém okamžiku před jakoukoli Boží vůlí, bolestnou, radostnou, neutrální: ,Staň se.‘“ (…) Zjistíme, že tato prostá slova se stanou mocným impulzem, jakoby odrazovým můstkem k tomu, abychom s láskou, dokonale a s naprostou oddaností dělali to, co máme dělat. (…) Tak budeme okamžik za okamžikem skládat úžasnou, jedinečnou a neopakovatelnou mozaiku svého života, kterou si pro každého z nás od věků připravil Pán: on, Bůh, k němuž se hodí jen samé krásné, velké, obrovské věci, v nichž má i každá nejdrobnější část, jako třeba skutek lásky, svůj smysl a záři, stejně jako mají v nesmírné nádheře přírody svůj účel droboučké barevné kvítky.“[1]                 

„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“

Podle Matoušova evangelia spočívá zákon par excellence každého křesťana v milosrdenství, které přivádí k plnosti každý výraz úcty a lásky k Pánu.

Toto Boží slovo nám pomáhá otevřít náš vztah k Bohu, jistě osobní a niterný, k bratrskému rozměru skrze konkrétní činy. Nutí nás „vyjít“ ze sebe, abychom přinesli smíření a naději druhým.

Jedna skupina dospívajících z německého Heidelbergu nabízí toto svědectví: „Jak jen ukázat našim kamarádům, že klíčem ke štěstí je darovat se druhým? Z této otázky jsme vyšli při vyhlášení nové akce, nazvané ,Hodina štěstí‘. Myšlenka je velmi jednoduchá: jde o to, učinit někoho jiného šťastným alespoň na jednu hodinu za měsíc. Začali jsme u těch, u kterých se nám zdálo, že potřebují nejvíce lásky. Kdekoli jsme nabídli svoji pomoc, otevírali nám dveře! Tak třeba jsme vzali do parku několik starých lidí na vozíčku, hrajeme si v nemocnici s dětmi, sportujeme s lidmi s postižením. Všichni byli šťastní, ale jak slibovala celá akce: my ještě víc! A naši kamarádi, které jsme přizvali k účasti? Nejdřív byli zvědaví, ale jakmile si sami zkusili rozdávat štěstí, dali nám za pravdu: štěstí se musí rozdávat, a jakmile to uděláme, zažijeme ho také!“

Letizia Magri

 

[1] Ch. Lubichová, telefonické spojení s členy Hnutí fokoláre, 27. února 1992, taktéž v Conversazioni in collegamento telefonico, a cura di M. Vandeleene (Opere di Chiara Lubich 8/1; Città Nuova, Roma 2019), str. 446-448.

Pin It on Pinterest

Share This