Pills of Hope – když na­dě­je léčí

Jedno známé přísloví praví, že strom, který padá, nadělá víc hluku než celý les, který roste. V rámci letošních Týdne sjednoceného světa (United World Week, 1.–7. 5.). shromažďujeme i tak zvané „pilulky naděje“: jednoduché příběhy z různých koutů světa, které podobně jako rostoucí les přinášejí naději.

Li­ba­non – jak na­ser­ví­ro­vat oběd i na dál­ku

Doba pan­de­mie při­ná­ší v ně­kte­rých ob­las­tech dras­tic­ká opat­ře­ní, kte­rá li­dem ne­do­vo­lu­jí ani do­jít si na­kou­pit jíd­lo, a na­víc jsou tu ti, kte­ří si ta­ko­vý „lu­xus“ stej­ně do­vo­lit ne­mo­hou, jed­no­du­še pro­to, že ne­ma­jí pe­ní­ze. Nad tím se za­ča­la za­mýš­let sku­pin­ka dob­ro­vol­ní­ků „Pa­ra­i­nage-Li­ban“, když ná­h­le zvo­ní te­le­fon: je to Li­ba­no­nec, kte­rý však ak­tu­ál­ně žije  v za­hra­ni­čí. Sdě­lu­je své roz­hod­nu­tí: je při­pra­ven za­pla­tit de­se­ti chudým ro­di­nám obě­dy na celý mě­síc. Všich­ni se s nad­še­ním dá­va­jí do prá­ce, vy­tvá­ří se ře­těz so­li­da­ri­ty a po­mo­ci: na­jde se ku­chař, jeho po­moc­ní­ci, dob­ro­vol­ní­ci, kte­ří se hlá­sí, že bu­dou obě­dy roz­vá­žet. Pro­jekt za­čí­ná, re­a­li­za­ce se blí­ží. Lenu, jed­nu z dob­ro­vol­nic, kon­tak­tu­je  ro­di­na ve­li­ké fi­nanč­ní síti. Co s tím? Roz­hod­nu­tí je jas­né: por­ce pro de­set ro­din upra­ví­me tak, aby vy­da­lo i na je­de­nác­tou.  Ale všech­no bylo na­ko­nec ji­nak: dal­ší te­le­fo­nát je paní, kte­rá se na­bí­zí, že může za­pla­tit por­ce pro dal­ší ro­di­nu. Ho­to­vo: i je­de­nác­tá ro­di­na moh­la do­stá­vat oběd po celý mě­síc. Boží pro­zře­tel­nost je do­chvil­ná. Oslo­vu­jí­cí na tom všem je, že tato po­moc při­šla prá­vě z Itá­lie, kte­rá sama bo­ju­je se těž­kou zdra­vot­ní si­tu­a­cí. Mona Farhat. 

Thank you New York

Dnes, v sedm ve­čer, dal­ší běž­ný den pan­de­mie ko­ro­na­vi­ru v New Yor­ku. Jsme před do­mem, kde pro­bí­há náš pra­vi­del­ný ri­tu­ál: tles­ká­me, pís­ká­me a kři­čí­me Thank you, díky. Stej­ně tak jako před­cho­zích 31 dní, od­kdy ko­ro­na­vi­rus změ­nil tvář New Yor­ku. Měs­to, kte­ré ni­kdy ne­spí, se změ­ni­lo v roz­leh­lé mís­to zhas­nu­tých svě­tel a prázd­ných ná­měs­tí. Ri­tu­ál se opa­ku­je kaž­dý den: chce­me tak říct „díky“ lé­ka­řům, zdra­vot­ním se­strám, pra­cov­ní­kům, ři­di­čům pro­da­va­čům su­per­mar­ke­tů a všem, kdo se ne­mo­hou za­sta­vit, pro­to­že je­jich služ­by jsou zkrát­ka zá­sad­ní.

dru­že­ní „Invisible hands“, kte­ré vznik­lo prá­vě teď, v čase pan­de­mie. Sdru­žu­je asi 1000 dob­ro­vol­ní­ků, kte­ří roz­ná­še­jí ná­kup domů pro všech­ny, kdo jsou nej­ví­ce vy­sta­ve­ni ri­zi­ku a ne­mo­hou vy­chá­zet z domu. Uči­te­lé a škol­ní­ci ze 400 škol z New Yor­ku vy­dá­va­jí ba­le­né obě­dy žá­kům, je­jichž ro­di­če kvů­li si­tu­a­ci pan­de­mie při­šli o prá­ci. Si­tu­a­ce po­stih­la ty nej­ví­ce ty nej­slab­ší: uklí­zeč­ky, lidé, kte­ří umý­va­li ná­do­bí atd.   Maddalena Maltese

Když jde uči­tel­ka za žáky… Ma­ria Ca­balle­ro, ven­kov­ská uči­tel­ka v San­ta Fe v Ar­gen­ti­ně ví, že spous­ta je­jich žáků nemá doma in­ter­net, ně­kte­ří z nich ne­ma­jí ani po­čí­tač. Kvů­li pan­de­mii by tak ne­moh­li stu­do­vat. Ma­ria, kte­rou už více než 20 let ne­o­pouš­tí uči­tel­ské nad­še­ní, se pro­to kaž­dý tý­den vydá na ces­tu za žáky. Pře­dá jím úko­ly a po­ky­ny k lát­ce.

“Školy jsou zavřené. Děti nemají internet, ani telefon, takže jsem se rozhodla, že každému z nich pověsím na kliku domu sáček s úkoly a zadáními. Po týdnu se pro ně zase vrátím. Pokud mají nějakou nejasnost, mohou se ptát, i když u toho samozřejmě musíme dodržovat potřebný rozestup. Dovysvětlím látku a pak si taky trochu popovídáme, jak se mají. Chybím jim – a oni chybí mně“, po­pi­su­je uči­tel­ka Ca­balle­ro v no­vi­nách. Když ně­kdo ze stu­den­tů nemá po­můc­ky – nůž­ky, ba­rev­ný pa­pír, le­pi­dlo – paní uči­tel­ka jim je do­ne­se, aby – jak říká – „se v těch­to dnech moh­li ně­čím tvo­ři­vým za­ba­vit“.

30. duben 2020