Meditace

Ponořit se do nejhlubší kontemplace a zůstat v zástupu člověk vedle člověka.

A co víc?

Být ztracen v zástupu, a nechat se proniknout Božskou silou, tak jako víno prostupuje chléb do něj ponořený.

A co víc?

Jako účastníci Božích záměrů s lidstvem, svolávat na zástup paprsky světla a přitom se dělit s bližními o potupu, hlad, rány, o letmé radosti.

Protože naši dobu přitahuje, stejně jako všechny ostatní doby, to nejlidštější a nejbožštější, co si lze přestavit: Ježíš a  Maria, Slovo Boží, syn tesařův, stolice Moudrosti, matka, žena v domácnosti.

Chiara Lubichová
(Cesty světla, Nové město, 1996)

Mám tě ráda. Říkám ti to ne proto, že by mě to někdo naučil, ani proto, že by mi tato slova napovídalo srdce, a ani proto ne, že mi víra umožňuje věřit v to, že jsi láska, dokonce ani proto, že jsi za mne zemřel. Mám tě ráda, protože jsi vstoupil do mého života více než vstupuje vzduch do mých plic, více než krev do mých žil. Vstoupil jsi tam, kam nikdo jiný nemohl vstoupit, když mi nikdo nemohl pomoci, vždy, když mě nikdo nemohl potěšit. Každý den jsem s tebou hovořila, hodinu za hodinou na tebe hleděla a v tvé tváři jsem četla odpověď, ve tvých slovech nacházela vysvětlení, ve tvé lásce řešení. Mám tě ráda, protože jsi tolik let žil se mnou a já žila z tebe. Pila jsem z tvého zákona aniž bych si to uvědomovala. Živila jsem se jím, sílila díky němu, zotavovala se, ale byla jsem nevědomá jako dítě, které pije od matky a ještě ji neumí oslovit tím sladkým jménem. Učiň, v čase, který mi zbývá, ať jsem ti alespoň trochu vděčná za lásku, kterou jsi mi projevil a která mě přiměla, abych ti řekla:mám tě ráda.

(24. dubna 1960, Emmaus tuto meditaci zmiňuje v tématu o eucharistii, Montet 8. 8. 2014)

Když trpíš a tvá bolest je tak velká, že ti brání cokoliv dělat, vzpomeň si tehdy na mši.

V dnešní době – stejně jako kdysi – Ježíš ve mši nepracuje, nekáže – Ježíš se z lásky obětuje!

V životě můžeš dělat mnoho věcí, říci mnoho slov.

Hlas bolesti však, třebaže neslyšný a druhým neznámý, bolesti obětované z lásky, je tím nejsilnějším slovem, které proráží nebesa!

Trpíš-li, vnořuj svou bolest do té jeho – slav svou mši!

A když svět nechápe tyto věci, neznepokojuj se!

Stačí, že tě chápe Ježíš, Maria a svatí.

Žij s nimi a nechávej svou krev téci pro blaho lidstva – jako On!

Mše! Je příliš velká, než abychom ji pochopili!

Ta jeho, ta naše mše!

(Meditace, Nové město, Praha 2010, s. 34, Emmaus tuto meditaci zmiňuje v tématu o eucharistii, Montet 8. 8. 2014)

Ježíš proto nezůstal na světě, aby mohl v Nejsvětější svátosti zůstávat na všech místech světa. Byl Bůh a jako božské semeno přinesl ovoce tím, že se zmnohonásobil.

I my musíme zemřít, abychom se zmnohonásobili.

(Meditace, Nové město, Praha 2010, s. 24, Emmaus tuto meditaci zmiňuje v tématu o eucharistii, Montet 8. 8. 2014)

Je to něco nepředstavitelného, je to něco mimořádného, je to něco, co se mi stále hlouběji vrývá do duše, to, že jsi tam, tak tichý, ve svatostánku!

Přicházím ráno do kostela a nacházím tě tu…

Spěchám do kostela, protože tě miluji, a opět tě tu najdu…

Zastavím se jakoby náhodou nebo ze zvyku či z úcty – a nacházím tě zas…

A pokaždé mi řekneš nějaké slovo, urovnáš mé pocity, pokaždé s jinými notami komponuješ jediný zpěv, který mé srdce zná zpaměti a který mi opakuje jediné slovo: nekonečná láska!

Ó Bože, tys nemohl vynalézt nic lepšího!

Tvé mlčení, v němž umlká hluk našeho života, onen mlčenlivý tlukot tvého srdce, stírající každou slzu; ono mlčení… ono mlčení znějící více než andělské zpěvy, mlčení, které pro náš rozum vyslovuje Slovo a pro naše srdce má božský balzám – ono mlčení, do něhož se každý hlas cítí vtahován a v němž je každá modlitba přeměňována – jaká tajemná přítomnost!

V ní je život, v ní je naděje, v ní si naše malé srdce oddechne, aby pak bez oddechu pokračovalo na své cestě.

(Meditace, Nové město, Praha 2010, s. 59)

Našla jsem tě na tolika místech, Pane!

Cítila jsem tlukot tvého srdce, v hlubokém tichu alpského kostelíčka, ve stínu svatostánku prázdné katedrály, v jednomyslném dechu zástupu, který tě miluje a písní i láskou plní klenby tvého chrámu.

Našla jsem tě v radosti.

Hovořila jsem s tebou přítomným za hvězdnou oblohou, když jsem se večer mlčky vracela domů z práce. Hledám tě a často tě nalézám.

Ale kde tě vždycky nalézám, to je – v bolesti. Bolest, jakákoliv bolest je jako hlas zvonu, který volá Boží snoubenku k modlitbě.

Když se objeví stín kříže, tu se duše soustředí ve svatostánku svého nitra, zapomíná na znějící zvon a „vidí“ tebe a hovoří s tebou. To ty mě přicházíš navštívit a já na tvůj příchod odpovídám: „Tady jsem, Pane, tebe chci, po tobě jsem toužila.“ A při tomto setkání má duše už necítí svou bolest, neboť je jako opojena tvou láskou, vnořená do tebe, proniknutá tebou! Já v tobě a ty ve mně, abychom byli jedno. A potom znovu otvírám své oči životu, tomu méně pravému, abych božsky vyzbrojena dále bojovala tvůj boj.

(Meditace, Nové město, Praha 2010, s. 72)

„Ježíši v Eucharistii, jaká je to opovážlivost, jaká odvaha mluvit o Tobě, který v kostelích celého světa přijímáš tajná vyznání, skryté problémy, vzdechy milionů lidí, slzy radostných obrácení, známých jedině Tobě, Srdce všech srdcí, Srdce církve! Nepustili bychom se do toho (…), kdyby právě naše láska, která chce přemoci všechnu bázeň, netoužila proniknout trochu více za závoj bílé hostie a vína v pozlaceném kalichu. Odpusť naši smělost!“

(Ch. Lubichová, Eucharistia, Bratislava, Nové mesto, 2005², s. 11, z tématu Emmaus o eucharistii – Montet 8. 8. 2014)

„… zem nezůstala studená, protože Ty jsi zůstal s námi! Co by bylo z našeho života, kdybys nebyl ve svatostáncích? (…) Pane, klaníme se Ti ve všech svatostáncích světa. Ano! Ty jsou s námi, pro nás. Nejsou vzdálené jako hvězdy na nebi, které jsi nám také daroval. Můžeme se s Tebou setkat kdekoli: Králi hvězd a celého stvoření! Díky, Pane, za tento nezměrný dar. Nebe se vylilo na zem. Hvězdné nebe je malé. Země je velká, protože je všude protkána Eucharistií: Bůh s námi, Bůh mezi námi, Bůh pro nás.”

(C. Lubich, Fermenti di unità, Roma 1977³, s. 278, z tématu Emmaus o eucharistii – Montet 8. 8. 2014)

„Ježíši, Ty máš s námi velký plán a uskutečňuješ ho v průběhu staletí: učinit nás jedno s Tebou, abychom byli tam, kde jsi Ty. Pro Tebe, který jsi sestoupil z Trojice na zem, bylo Otcovou vůlí se tam vrátit, ale Ty ses tam nechtěl vrátit sám, ale s námi. Hle, dlouhá cesta: z Trojice do Trojice, procházejíce tajemstvími života a smrti, bolesti a slávy. Jak je to úžasné, že Eucharistie je také ´díkůvzdáním´. Jen s ní Ti můžeme být přiměřeně vděční.”

(Scritti Spirituali/4. Dio è vicino, cit., p. 21, z tématu Emmaus o eucharistii – Montet 8. 8. 2014)

Jednoho dne jsem vešla do kostela a se srdcem plným důvěry se tázala Ježíše: „Proč jsi chtěl zůstat na zemi, na všech místech země, v předrahé Eucharistii a nenašel jsi ty, Bůh, žádný způsob, abys nám dal a zde zanechal i Pannu Marii, Matku nás všech, poutníků?“

Zdálo se mi, jako by v tichu odpovídal: „Nezanechal jsem ji tu, protože ji chci znovu vidět v tobě. I když nejste bez poskvrny, moje láska vás učiní panensky čisté a ty, vy, mateřsky otevřete náruč i srdce lidstvu, které žízní – tak jako kdysi – po svém Bohu a jeho Matce. Nyní je vaším úkolem zmírňovat bolesti, hojit rány, stírat slzy. Zpívej litanie a snaž se v nich vidět jako v zrcadle.“

(Meditace, Nové město, Praha 2010, s. 48)