Fokolarínka Jaroslava Malíková – Mohli jste ji v zimě zahlédnout na běžkách nebo dělat piruety na rybníce. Mohli jste ji zahlédnout ztišenou při páteční adoraci před Nejsvětější svátostí. Mohli jste zahlédnout její usměvavé oči nad respirátorem. S Jarkou se známe již hodně dlouho a v rámci jejího životního jubilea bych ji rád představil. 

Jaké bylo tvo­je dět­ství?

Na­ro­di­la jsem se v Hor­ní Strop­ni­ci v ma­leb­ném pro­stře­dí No­vo­hrad­ských hor, kou­sek od ostře hlí­da­né hra­ni­ce s Ra­kous­kem. Ro­di­če tam byli v še­de­sá­tých le­tech stá­tem po­slá­ni na tak­zva­nou „umís­těn­ku“, aby zve­le­bi­li po­hra­ni­čí, ta­tí­nek jako ře­di­tel ško­ly, ma­min­ka uči­tel­ka. Naše ro­di­na byla ve­li­ce semknu­tá, ra­dost­ná, po mně se na­ro­di­li dva brat­ři.

Do kos­te­la jsme jez­di­li po­kaž­dé ji­nam a mu­se­li jsme být opa­tr­ní, aby nás „ti z okre­su“ ne­vi­dě­li a ne­vy­fo­ti­li. To se ně­ko­li­krát sta­lo a ta­tí­nek byl za to vy­ho­zen z funk­ce ře­di­te­le.

V ne­dě­li byla tra­di­ce jet na oběd k ba­bič­ce a dě­deč­ko­vi do ne­da­lekých Bo­ro­van, ta­tín­ko­va ro­diš­tě. Po­chá­zel ze sed­mi dětí a jako nej­star­ší se prv­ní ože­nil a já jsem byla prv­ní vnuč­ka…  Při obě­dě u dlou­hé­ho sto­lu se živě dis­ku­to­va­lo. Dě­de­ček se kaž­dé­ho vy­ptá­val, co pro­žil. Ra­dost a sta­rost kaž­dé­ho se tý­ka­la nás všech! Už teh­dy jsem vlast­ně za­ži­la pra­vé křes­ťan­ské spo­le­čen­ství.

Z ta­ko­vé­ho krás­né­ho rod­né­ho hníz­da jsem „vy­lét­la“ na stu­die do Soběsla­vi na pe­da­go­gic­kou ško­lu a byd­le­la na in­ter­ná­tě. Měla jsem spous­tu krouž­ků a zá­lib. Ko­lem jsem ale ne­po­tka­la ni­ko­ho vě­ří­cí­ho! Exis­tu­jí vů­bec mla­dí křes­ťa­né? Ta­ko­vou otáz­ku jsem dala strejdo­vi a ten mě po­zval, když u něho byl na ná­vštěvě kněz Jan Tam­pír. Ten mě pak po­zval k sobě na faru v za­pad­lé vsi v po­hra­ni­čí, ve Svět­lí­ku. Při­je­la jsem tam se svým chlap­cem a bráš­ky a vida, dal­ší mla­dí. Byd­le­li jsme ne­da­le­ko od sebe, jen jsme se ne­zna­li. Utvo­ři­li jsme par­tu, po­zná­va­li se, pro­hlu­bo­va­li se ve víře a kon­krét­ně po­má­ha­li ve far­nos­tech. Po­pr­vé jsem čet­la Slo­vo ži­vo­ta, pro mne ná­vod, jak žít křes­ťan­ství ve 20. sto­le­tí, v so­ci­a­lis­tic­ké spo­leč­nos­ti, ve svě­tě, nejen v ne­dě­li při mši. Dal­ší kněz P. J. Ci­hel­na nám řekl o Hnu­tí fo­ko­lá­re. 

Kdy a jak ses roz­ho­do­va­la pro ces­tu za­svě­ce­né­ho ži­vo­ta?

Po střed­ní ško­le jsem se v roce 1980 vrá­ti­la domů a pra­co­va­la jsem v ma­teř­ské ško­le. S chlap­cem, na kte­ré­ho jsem če­ka­la, až se vrá­tí z voj­ny, jsme sni­li o spo­leč­ném ži­vo­tě a plá­no­va­li svat­bu. Zá­ro­veň ve spo­le­čen­ství, kde mne oslo­vi­lo cha­risma jed­no­ty, jsme byli po­zvá­ni na se­tká­ní „ma­ri­a­po­li“. Já jsem jela, můj chla­pec ne­chtěl. Za­ča­la jsem se sta­rat o děti a mlá­dež a svůj čas dá­vat jim. V ur­či­tou chví­li jsem se mu­se­la roz­hod­nout, což ne­by­lo leh­ké. Zví­tě­zil ži­vot na­pl­no pro­ži­tý pro dru­hé a s chlap­cem jsem se ro­ze­šla.

Dů­le­ži­tý byl pro mne v létě v roce 1986 po­byt v Pří­cho­vi­cích, kde jsem byla v týmu. Prá­ce bylo hod­ně, ale také mno­ho ra­dos­ti z kon­ver­zí mla­dých i star­ších lidí. Na kon­ci mi je­den fo­ko­larín řekl, že bych moh­la dát Pánu i svou ra­dost. Vzpí­ra­la jsem se: Co mi pak zů­sta­ne? Bo­lest. Ne, ne, za tu ná­ma­hu si za­slou­žím tro­chu od­mě­ny. Byl to boj uvnitř, kte­rý vy­vr­cho­lil při mši na svá­tek sv. Anny, kdy jsem Pánu da­ro­va­la svou ra­dost. Jaké bylo pře­kva­pe­ní, když jsem v srd­ci usly­še­la Jeho ti­chý hlas: „Ale já ne­chci jen ra­dost, já chci tebe ce­lou!“ To už mi bylo leh­ko od­po­vě­dět jas­ným ANO. A při­šla ne­če­ka­ná ješ­tě vět­ší ra­dost!

Zna­la jsem i jiné spi­ri­tu­a­li­ty, ale cí­ti­la jsem po­vo­lá­ní do fo­ko­lá­re. Pře­stě­ho­va­la jsem se do Pra­hy, abych byla blíž fo­ko­lá­re a moh­la lépe po­znat tuto ces­tu za­svě­ce­né­ho ži­vo­ta. 

Jak se zro­di­la tvo­je mi­sie v teh­dej­ším So­vět­ském sva­zu?

Na kon­ci dru­hé­ho roč­ní­ku for­mač­ní ško­ly fo­ko­larí­nek v ital­ském Lop­pi­a­nu se roz­ho­du­je o dal­ším pů­so­be­ní. Já jsem byla při­pra­ve­ná jít kam­ko­liv, ale na otáz­ku, kam bych ráda od­ces­to­va­la, jsem od­po­vě­dě­la: „Tam, kde je to nej­těž­ší.“ „A kde je to pod­le tebe nej­těž­ší?“ „V Rus­ku!“ A oprav­du jsem v led­nu 1996 byla ke své ra­dos­ti po­sla­ná do mos­kev­ské­ho fo­ko­lá­re. 

Co se ti vy­no­ří, když se ohléd­neš za svým po­by­tem v Rus­ku?

Za 15 let jsem tam za­ži­la věci těž­ké i ra­dost­né. Pou­to, kte­ré bylo nej­sil­něj­ší, bylo pou­to s těmi, kdo si vá­ži­li cha­risma­tu Chi­a­ry. Vy­ja­dřu­jí to tře­ba slo­va ně­ko­ho z pra­voslav­ných přá­tel: „Teď jsem na­šel smy­sl ži­vo­ta. Na­štěs­tí jsem po­tkal vás a vámi zpro­střed­ko­va­né uče­ní Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé a vím, jak žít pří­tom­ný oka­mžik, jak při­jmout bo­lest.“ Ně­kte­ří ob­je­vi­li Boha, dali si do po­řád­ku man­žel­ství…

A já jsem se zase na­u­či­la mno­ho dob­ré­ho a krás­né­ho z je­jich umě­lec­ké duše, po­hos­tin­nos­ti a štěd­ros­ti. 

Kar­di­nál Špidlík čas­to ho­vo­řil o ši­ro­ké rus­ké duši, na­pří­klad v kni­ze „Duše Rus­ka“ [1]

Sto­jí za pře­čte­ní. Jestli­že se duše s duší po­tká na ro­vi­ně du­chov­ní, tedy ne na té na­ci­o­na­lis­tic­ké, po­li­tic­ké, ná­zo­ro­vé…, ale duše s duší, kte­rá vní­má svět, vše stvo­ře­né, vní­má vzta­hy, tak ob­je­ví­te ši­ro­kou rus­kou duši. Mají po před­cích něco ta­jem­né­ho, hlu­bo­ké­ho a zá­ro­veň křes­ťan­ské­ho, pře­sa­hu­jí­cí­ho to po­zem­ské. Schop­nost vše tr­pě­li­vě sná­šet. To mů­že­te na­jít v rus­ké li­te­ra­tu­ře i u ve­li­ká­nů jako byl Do­sto­jev­skij, Flo­rent­skij atd. 

Se­tka­la ses s vý­chod­ní kul­tu­rou. A co eku­me­na? 

Za vý­chod­ní kul­tu­ru po­va­žu­ji pra­vosla­ví. Ve fo­ko­lá­re jsem žila s pra­voslav­ný­mi fo­ko­larín­ka­mi, vel­mi úzce jsem se s nimi po­dí­le­la na ži­vo­tě v je­jich far­nos­ti. Jde o to pro­nik­nout do ně­če­ho, co se vám zdá zpr­vu cizí. Na za­čát­ku vi­dí­te jen to, co vás od­li­šu­je a po­stup­ně ob­je­ví­te mno­ho věcí, kte­ré nás spo­ju­jí. Vzá­jem­né pro­po­je­ní je pod­le mne eku­me­na. 

Jaký byl po le­tech ná­vrat do vlas­ti?

Tro­chu mi tr­va­lo, než na­sko­či­la češ­ti­na a čes­ké myš­le­ní! Kro­mě vět­ší­ho po­hod­lí jsem hned vi­dě­la kon­zu­mis­mus, to­lik zbo­ží, vý­bě­ru a mož­nos­tí.

V Mosk­vě jsme měli jen dva ka­to­lic­ké kos­te­ly a jít den­ně na mši zna­me­na­lo tři čtvr­tě ho­di­ny ces­tu tam a pak zpět. Ni­kdy jsme ji ne­vy­ne­cha­li. Teď máme kos­tel v mís­tě byd­liš­tě. Ne­vím, jest­li si toho vá­ží­me. 

Na­pl­no se vě­nu­ješ ži­vo­tu Hnu­tí fo­ko­lá­re, za kte­ré jsi v České re­pub­li­ce spo­lu s fo­ko­larí­nem Ji­řím Kra­to­chví­lem zod­po­věd­ná. Také ale pra­cu­ješ v ja­zy­ko­vé ško­le. Při­blí­ži­la bys tuto prá­ci?

Ano, učím za­hra­nič­ní stu­den­ty češ­ti­nu. Jsou to do­spě­lí lidé, kte­ří tady pra­cu­jí a aby se za­čle­ni­li do spo­leč­nos­ti, tou­ží se na­u­čit čes­ky. Ně­kte­ří jsou i po­kro­či­lej­ší a zdo­ko­na­lu­jí se v mlu­ve­ném pro­je­vu i v psa­ní. Na kaž­dou lek­ci mám plán vý­u­ky, na za­čát­ku je warm-up, tak­zva­né „ro­ze­hřá­tí“, aby stu­dent za­čal mys­let a mlu­vit čes­ky. Na­pří­klad na pro­cvi­če­ní mi­nu­lé­ho času kla­du otáz­ky: „Co jste dě­lal o ví­ken­du?“, „Co jste četl?“. Vět­ši­nou chtě­jí sdě­lit, co za­ži­li. Tím vlast­ně hod­ně vy­prá­vě­jí, čím žijí, co je pro ně tady těž­ké, čeho se bojí, nebo na­o­pak, co se jim líbí atd. Máme pří­le­ži­tost si pár mi­nut po­po­ví­dat o ži­vo­tě a jeho hod­no­tách. Je to moc pěk­ná prá­ce, kre­a­tiv­ní, a i já se do­zví­dám mno­ho no­vých věcí o je­jich ze­mích – o Srb­sku, Chor­vat­sku, Ukra­ji­ně nebo Rus­ku. 

V mi­nu­lých le­tech sis o prázd­ni­nách ně­ko­li­krát „od­sko­či­la“ do Ka­za­chstá­nu… [2]

Ano, pro­to­že je­den ital­ský ře­hol­ník tam ve dvou měs­tech za­lo­žil spo­le­čen­ství v du­chu spi­ri­tu­a­li­ty Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé a hle­dal ně­ko­ho, kdo by po­mohl s pří­pra­vou ma­ri­a­po­li. Měla jsem prázd­ni­ny, tak jsem se na­bíd­la a od roku 2017 jsem tam po tři roky jez­di­la. Ces­ty do Ka­za­chstá­nu jsem vní­ma­la jako úsměv Boha, kte­rý na­šel způ­sob, jak ži­vot cha­risma­tu jed­no­ty za­ko­ře­nit i tam. 

Tvo­je še­de­sá­ti­ny, kte­ré v září sla­víš, jsou pří­le­ži­tos­tí ohléd­nout se a bi­lan­co­vat. Na co zvláš­tě v ži­vo­tě vzpo­mí­náš?

Kdy­bych se ohléd­la zpět, pro­ži­la bych ži­vot zno­va tak­to, ni­če­ho ne­li­tu­ji. Zvlášť po­žeh­na­ný čas byl, když jsem pů­so­bi­la ve fo­ko­lá­re na Si­bi­ři, v Kras­nojar­sku. Po­tka­la jsem lidi s ve­li­kou ži­vot­ní zku­še­nos­tí, mnoh­dy ne­leh­kou, ale vnitř­ně byli svo­bod­ní a ra­do­va­li se z mála. Tam jsem i já po­cí­ti­la ohrom­nou svo­bo­du. Ra­do­va­la jsem se z přá­tel­ských vzta­hů a také z nád­her­né pří­ro­dy: řeka Je­ni­sej, pís­kov­co­vé ská­ly Stol­by, taj­ga, je­ze­ro Baj­kal atd. 

Kte­rý je tvůj ob­lí­be­ný svě­tec a ci­tát?

Vždy mi byl blíz­ký sv. Fran­ti­šek a ne­dáv­no bla­ho­sla­ve­ná Chi­a­ra Luce Ba­da­no. A ci­tát? Po­sled­ní slo­va Chi­a­ry Lu­bi­cho­vé: „Buď­te ro­di­nou!“

Za rozhovor děkuje Petr Ettler
(Převzato z Vinosatu a redakčně zpracováno) 

(Zdroj: Nové měs­to 7/​​2021)

______________

1. Jan Pau­las: Duše Rus­ka s To­má­šem Špidlí­kem, Kar­me­li­tán­ské na­kla­da­tel­ství 2000.

2. Více viz Nové měs­to 10/​2017, str. 20-21; 7/​2019, str. 18-19. 

O prv­ním dí­tě­ti, tan­ci a kři­žo­vat­ce

O prv­ním dí­tě­ti, tan­ci a kři­žo­vat­ce

Man­že­lé Ven­t­ri­g­li­o­vi se řadu let vě­nu­jí man­že­lům v těž­kos­tech. A jsou od­bor­ní­ky na slo­vo vza­tí. Rita je se­xu­o­lož­kou, Sal­va­to­re psy­cho­te­ra­pe­u­tem a sami pro­šli hlu­bo­kou man­žel­skou kri­zí. Ač­ko­li mají růz­né zdra­vot­ní po­tí­že,...

Baví mě lidi pro­po­jo­vat

Baví mě lidi pro­po­jo­vat

Ještě před třemi měsíci konstruoval 3D tiskárny v pražských Holešovicích, teď je Josef Zvoníček koordinátorem česko-slovenské větve Františkovy ekonomiky (FE), iniciativy založené papežem Františkem, jejímž cílem je vrátit zpět do středu ekonomického uvažování péči o...

Je­den z uz­lí­ků sítě – z Rus­ka na Ukra­ji­nu

Je­den z uz­lí­ků sítě – z Rus­ka na Ukra­ji­nu

Sedím s Donatellou Rafanelli, Italkou z kyjevského fokoláre, u přehrady Kráľová u Galanty na Slovensku. Přijela sem spolu s celým svým fokoláre na setkání fokolarínek a fokolarínů „fialové zóny“, kam patří země od České republiky po Rusko, od Litvy až na jih po Bosnu...

Pin It on Pinterest

Share This