Slovo života – březen 2020

„Co tedy chce­te, aby lidé dě­la­li vám, to všech­no i vy dě­lej­te jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci“
(Mt 7,12)

Ko­li­krát jsme v zá­sad­ních ži­vot­ních roz­hod­nu­tích hle­da­li bez­peč­ný kom­pas, kte­rý by nám uká­zal, kudy se vy­dat? A klad­li jsme si jako křes­ťa­né otáz­ku, co je syn­té­zou evan­ge­lia, co je klí­čem k tomu, abychom vstou­pi­li do Bo­ží­ho srd­ce a žili jako Boží děti, tady a teď?
Je zde jed­no Je­ží­šo­vo slo­vo, kte­ré je od­po­vě­dí, jas­né a sro­zu­mi­tel­né tvr­ze­ní, kte­ré se dá žít. Na­jde­me jej v Ma­tou­šo­vě evan­ge­liu – je sou­čás­tí ká­zá­ní na hoře, kde Je­žíš učí, jak plně pro­ží­vat křes­ťan­ský ži­vot. On sám shr­nu­je celé svo­je hlá­sá­ní do to­ho­to la­pi­dár­ní­ho vý­ro­ku.
Dnes, kdy po­tře­bu­je­me krát­ká a účin­ná hes­la bo­ha­tá vý­zna­mem, mů­že­me toto Slo­vo při­jmout jako dra­ho­cen­ný vý­rok, kte­rý mů­že­me mít ne­u­stá­le na pa­mě­ti.

„Co tedy chce­te, aby lidé dě­la­li vám, to všech­no i vy dě­lej­te jim, ne­boť v tom je celý Zá­kon i Pro­ro­ci.“

Abychom lépe po­cho­pi­li, co máme pro dru­hé dě­lat, Je­žíš nás zve, abychom se vži­li do je­jich kůže. Přes­ně jako to udě­lal on, když se z lás­ky k nám stal člo­vě­kem.
Ptej­me se, co če­ká­me od ro­di­čů, od dětí, od ko­le­gů, od zod­po­věd­ných či­ni­te­lů, od du­chov­ních vůd­ců: při­je­tí, na­slou­chá­ní, za­po­je­ní, pod­po­ru v hmot­ných po­tře­bách, ale také upřím­nost, od­puš­tě­ní, po­vzbu­ze­ní, tr­pě­li­vost, radu, na­smě­ro­vá­ní, po­u­če­ní… Pod­le Je­ží­še ten­to vnitř­ní po­stoj a kon­krét­ní jed­ná­ní, jež z něj vy­plý­vá, na­pl­ňu­je vše, co je ob­sa­že­no v Bo­žím zá­ko­ně, a celé bo­hat­ství du­chov­ní­ho ži­vo­ta.
Je to tak­zva­né „Zla­té pra­vi­dlo“, tedy uni­ver­zál­ní uče­ní ob­sa­že­né v růz­ných kul­tu­rách, ná­bo­žen­stvích a tra­di­cích, kte­ré lid­stvo na své ces­tě roz­vi­nu­lo. Je zá­kla­dem všech au­ten­tic­ky lid­ských hod­not vy­tvá­ře­jí­cích po­koj­né sou­ži­tí a spra­ved­li­vé, so­li­dár­ní osob­ní a spo­le­čen­ské vzta­hy.

„Co tedy chce­te, aby lidé dě­la­li vám, to všech­no i vy dě­lej­te jim, ne­boť v tom je celý Zá­kon i Pro­ro­ci.“

Toto Slo­vo nás vy­bí­zí, abychom byli kre­a­tiv­ní a vel­ko­ry­sí, abychom ini­ci­a­tiv­ně jed­na­li ve pro­spěch dru­hých, abychom sta­vě­li mos­ty i k tomu, kdo není pří­tel, jako to ří­kal a dě­lal i sám Je­žíš. To od nás vy­ža­du­je schop­nost vy­jít ze sebe a být tak i vě­ro­hod­ný­mi svěd­ky své víry.
Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá nás po­vzbu­zu­je tak­to: „Zkus­me to. Je­den den tak­to pro­ži­tý má cenu ce­lé­ho ži­vo­ta. (…) Za­pla­ví nás ni­kdy ne­po­zna­ná ra­dost. (…) Bůh bude s námi, pro­to­že je s těmi, kte­ří mi­lu­jí. (…) Ně­kdy mož­ná zpo­ma­lí­me, bu­de­me v po­ku­še­ní ztra­tit od­va­hu, ne­chat toho. (…) Ale ne! Od­va­hu! Bůh nám dá svo­ji mi­lost. Vždy zno­vu za­čí­nej­me. Když vy­tr­vá­me, uvi­dí­me, jak se svět ko­lem nás po­ma­lu mění. Po­cho­pí­me, že evan­ge­li­um při­ná­ší ten nej­ú­žas­něj­ší ži­vot, roz­svě­cu­je ve svě­tě svět­lo, je ko­ře­ním na­še­ho ži­vo­ta, má v sobě prin­cip k ře­še­ní všech pro­blé­mů. A my ne­do­jde­me po­ko­je, do­kud ne­sdě­lí­me svo­ji mi­mo­řád­nou zku­še­nost ostat­ním: přá­te­lům, kte­ří nás do­ká­žou po­cho­pit, pří­buz­ným, zkrát­ka všem, kte­rým cí­tí­me, že ji máme pře­dat. Na­dě­je se zno­vu na­ro­dí.“

„Co tedy chce­te, aby lidé dě­la­li vám, to všech­no i vy dě­lej­te jim, ne­boť v tom je celý Zá­kon i Pro­ro­ci.“
Dlou­ho­le­tý za­měst­na­nec Ra­mi­ro se do­zvě­děl, že mají do­ra­zit noví ko­le­go­vé.
Po­lo­žil si otáz­ku: „Kdy­bych při­šel po­pr­vé do této kan­ce­lá­ře, co bych tu rád vi­děl? Co by mi po­moh­lo cí­tit se tu dob­ře?“ A tak se pus­til do díla. Udě­lal více mís­ta, opat­řil nové sto­ly, za­po­jil dal­ší ko­le­gy. Spo­leč­ně při­pra­vi­li nová pří­vě­ti­vá pra­cov­ní mís­ta a nově pří­cho­zí na­šli ra­dost­nou at­mo­sfé­ru a stme­le­něj­ší pra­cov­ní ko­lek­tiv.

Letizia Magri