Ma­ria Voce – ohléd­nu­tí

Ma­ria Voce (Em­maus) –  jak prožívala svoji úlohu první prezidentky ve vedení Hnutí fokoláre po Chiaře Lubichové? V jednom rozhovoru pro Va­ti­can News, z 27. ledna, hovořila o aktuálnosti hnutí a o jeho hlubokém souladu s papežem Františkem. Přinášíme rozsáhlé úryvky rozhovoru.

Vést tak roz­sáh­lou a slo­ži­tou or­ga­ni­za­ci jako je Hnu­tí fo­ko­lá­re, k ně­muž se na svě­tě hlá­sí 2 mi­li­ó­ny lidí ze 182 zemí, není nic jed­no­du­ché­ho. Od­chá­ze­jí­cí pre­zi­dent­ka Ma­ria Voce, ro­dač­ka z Co­sen­zy, má kro­mě ad­vo­kát­ské pra­xe za se­bou také stu­di­um te­o­lo­gie a cír­kev­ní­ho prá­va. Pro mi­k­ro­fo­ny Va­ti­can News vy­prá­ví o své dva­nác­ti­le­té zku­še­nos­ti ve ve­de­ní Hnu­tí. 

Ra­dos­ti, bo­les­ti, úspě­chy a mož­ná i ně­ja­ká se­lhá­ní, hra­ni­ce i pří­le­ži­tos­ti: ze všech těch­to věcí se prav­dě­po­dob­ně sklá­dal ži­vot Hnu­tí od­jak­ži­va, nejen v těch­to po­sled­ních le­tech. Kdy­bys­te měla ve­li­ce struč­ně shr­nout, jak je na tom Hnu­tí dnes, co bys­te řek­la?

Vi­dě­la bych ho jako strom. Jako strom, kte­rý mož­ná tro­šič­ku po­ztrá­cel kvě­ty a lis­ty, mož­ná vy­pa­dá tro­chu jako na pod­zim, nicmé­ně si za­cho­vá­vá ne­do­tče­né své sil­né ko­ře­ny, kte­ré jsou schop­né v sobě udr­žet mízu a tep­lo a uži­vit svo­je se­me­na, kte­rá jsou nyní roz­vá­ta po ce­lém svě­tě, na všech kon­ti­nen­tech. Ko­ře­ny je tedy mo­hou dál ži­vit a dá­vat jim klí­čit, jak se také mnoh­de děje. V tuto chví­li to vi­dí­me mož­ná jako v zimě, ale prá­vě v zimě klí­čí se­me­na pod po­vr­chem, aby na jaře vy­ra­ši­la. Při­pa­dá mi, že jsme jako strom, kte­rý se chys­tá na nové jaro Díla. 

Pa­pež Fran­ti­šek a Hnu­tí fo­ko­lá­re: je pa­tr­ný vel­ký sou­lad v po­hle­du na při­je­tí di­a­lo­gu, na nut­nost bu­do­vá­ní ji­né­ho svě­ta. Zejmé­na vo­lá­ní pa­pe­že po lid­ském bra­tr­ství sta­ví Hnu­tí s jeho me­zi­ná­bo­žen­ský­mi di­a­lo­gy do prv­ní li­nie. V čem vi­dí­te v tom­to smys­lu pří­nos Hnu­tí?

Vi­dím jeho pří­nos jako zá­sad­ní, byl zá­sad­ní už za Chi­a­ry (Lu­bi­cho­vé), už od za­čát­ku: ona z mi­los­ti cha­risma­tu jed­no­ty, kte­rou ob­dr­že­la od Du­cha Sva­té­ho sku­teč­ně cí­ti­la, že musí ke kaž­dé­mu při­stu­po­vat v du­chu bra­tr­ství a tak to také vždy dě­la­la, ať se se­tka­la s kým­ko­li. Na prv­ním mís­tě s ka­to­lí­ky – od mon­signo­rů, kte­ří jí klad­li otáz­ky, jak jsme vi­dě­li ve fil­mu, až po chudé v Tri­den­tu – ale i s čle­ny dal­ších církví, dal­ších ná­bo­žen­ství i s lid­mi bez vy­zná­ní. Se vše­mi se Chi­a­ra se­tká­va­la jako s bra­t­ry a sestra­mi a tak s nimi jed­na­la. To nás Chi­a­ra uči­la a to ve Hnu­tí zů­stá­vá a vi­dí­me, že je to po­di­vu­hod­ná síla. Za­ži­li jsme to i teď při pří­pra­vě ge­ne­rál­ní­ho shro­máž­dě­ní, kdy jsme v prv­ní li­nii vi­dě­li lidi z Hnu­tí z růz­ných církví a ná­bo­žen­ství, i lidi bez zvlášt­ní­ho vy­zná­ní, pros­tě lidi dob­ré vůle. Tito lidé pře­de­vším svěd­či­li o moci lás­ky schop­né na­vá­zat vzta­hy na všech úrov­ních, pře­ko­nat kon­flik­ty, do­ká­zat, že se cí­tíš dob­ře mezi lid­mi z růz­ných ná­bo­žen­ství, mezi lid­mi, kte­ří byli tře­ba ješ­tě vče­ra ne­přá­te­li, a na­jed­nou se spo­lu baví, mod­lí, hle­da­jí spo­lu smy­sl ži­vo­ta, smy­sl pan­de­mie, smy­sl ži­vo­ta pro dru­hé a skut­ků so­li­da­ri­ty. Vi­dě­li jsme to v je­jich moud­rých slo­vech, v je­jich po­zor­nos­ti k tomu, co Hnu­tí při­pra­vu­je, v je­jich ak­tiv­ním za­po­je­ní do pří­pra­vy shro­máž­dě­ní, v je­jich ži­vo­tech, pro­to­že jsou evi­dent­ně in­spi­ro­va­né týmž Du­chem Sva­tým, kte­rý pře­kra­ču­je hra­ni­ce a pře­káž­ky. Tak­že mám do­jem, že toto je prá­vě ten pří­nos, kte­rý pa­pež vní­má a s nímž může po­čí­tat. Ale nejen pa­pež, ný­brž i celá cír­kev a celé lid­stvo, pro­to­že vní­mám, že pa­nu­je vel­ká po­tře­ba ta­ko­vé­ho bra­tr­ství a že Hnu­tí má zvlášt­ní mi­lost, díky níž ho do­ká­že tvo­řit prá­vě skr­ze Chi­a­ři­no cha­risma. 

O vzta­zích jste ne­dáv­no řek­la něco vel­mi sil­né­ho. Řekla jste, že jste po­cho­pi­la, že pro Hnu­tí je zá­sad­ním kro­kem po­cho­pit, že Bůh je nejen lás­ka, ale i Tro­ji­ce…

Bůh je sa­mo­zřej­mě Tro­ji­ce, to zna­me­ná, že Bůh sám o sobě je vzta­hem. Tím chci říci, že všich­ni, kte­ří hle­da­jí Boha, musí na­va­zo­vat vzta­hy, aby ho na­šli. Vě­řím, že ne­e­xis­tu­je ni­kdo, kdo by Boha ne­hle­dal: hle­dá tře­ba prav­du, ale Bůh je i prav­da, hle­dá krá­su, ale Bůh je i krá­sa, hle­dá dob­ro ve svě­tě, ale Bůh je i dob­ro. Bůh je to všech­no, co může kdo­ko­li z lidí hle­dat a na­jít, když tvo­ří vzta­hy. A mys­lím si, že toho jsou schop­ní všich­ni, pro­to­že všich­ni jsou stvo­ře­ni k Bo­ží­mu ob­ra­zu, tedy k ob­ra­zu Boha ve Tro­ji­ci. 

V čele Díla Ma­rii­na bude pod­le Sta­nov vždy stát žena. Mys­lím si, že Hnu­tí je jed­ním z mála míst, kde je vý­ho­dou být žena. Vy­sí­lá­te tím ale také sil­ný sig­nál smě­rem k ob­čan­ské spo­leč­nos­ti a k církvi…

Mu­sím říci, že to slo­vo “vý­ho­da” mě tro­chu pře­kva­pu­je, pro­to­že po prav­dě ře­če­no stát v čele ta­ko­vé­ho hnu­tí, jako je to naše, zna­me­ná být sku­teč­ně tou, kte­rá jako prv­ní slou­ží, jako prv­ní mi­lu­je, jako prv­ní při­jí­má vý­zvy, jako prv­ní pře­ko­ná­vá s Boží po­mo­cí a po­mo­cí bra­trů pře­káž­ky. Tak­že v ur­či­tém smys­lu může být vý­ho­dou, že mů­že­me být zvo­le­ny, ale ne­mys­lím si, že bychom to tím­to způ­so­bem v hnu­tí pro­ží­va­ly, a ne­mys­lím si ani, že fo­ko­larín­ky, kte­ré jako je­di­né o to mo­hou usi­lo­vat, by to tak pro­ží­va­ly, ale spí­še v du­chu lás­ky a služ­by Chi­a­ři­nu dílu, kte­ré­mu všich­ni chce­me dál slou­žit s lás­kou, s níž nás ved­la a slou­ži­la nám Chi­a­ra. Ji­nak je to jis­tě i svě­dec­tví o rov­nos­ti, o hlu­bo­kém bra­tr­ství, o stej­né dů­stoj­nos­ti po­hla­ví, kte­ré dal Bůh li­dem, když stvo­řil člo­vě­ka ke své­mu ob­ra­zu jako muže a ženu. Čili vzá­jem­ně se do­pl­ňu­jí­cí v jed­no­tě, kte­rá re­spek­tu­je roz­díl­nost a ne­chá­vá oba roz­vi­nout vlast­ní schop­nos­ti dá­vá­ní, kte­ré jsou ne­po­chyb­ně jiné, pro­to­že Bůh stvo­řil sice dvě růz­né by­tos­ti, ale ur­če­né k tomu, aby byly spo­lu a spo­leč­ně tvo­ři­ly lid­stvo pod­le jeho ob­ra­zu a po­do­by. V tom­to smys­lu je to pod­le mne znám­kou po­kro­ku, je to věc, kte­rá se stá­le více ob­je­vu­je jak v církvi tak ve spo­leč­nos­ti, ale mys­lím si, že je to jen čím dál zře­tel­něj­ší pro­jev ma­ri­án­ské­ho pro­fi­lu církve. Tedy toho pro­fi­lu, kte­rý říká, že Ma­ria je žena, mat­ka, ale i krá­lov­na, ale spo­lu se Sy­nem i za­kla­da­tel­ka církve na Kal­vá­rii, spo­luspa­si­tel­ka lid­stva, prin­cip jed­no­ty všech. V tom­to smys­lu tedy ano, je to vý­ho­da, kte­rou se Hnu­tí může chlu­bit a kte­rou může na­bíd­nout církvi a svě­tu v jis­tém smys­lu jako vzor a jako pre­ce­dens. 

Ma­ria Voce, co bys­te po­přá­la Dílu Ma­rii­nu do bu­douc­na?

Stej­ně jako Chi­a­ra pře­ji Dílu ma­xi­mál­ní věr­nost evan­ge­liu, tedy věr­nost, kte­rá může hra­ni­čit s hr­din­stvím, pro­to­že je kon­krét­ní. A řek­la bych to­mu­to Dílu, kte­ré po­kra­ču­je na své ces­tě ve věr­nos­ti slo­vům Evan­ge­lia, kte­rá Bůh vy­slo­vil se­slá­ním to­ho­to cha­risma­tu jed­no­ty, aby jeho věr­nost a jed­no­ta byly úpl­né, aby bylo schop­né pro­ží­vat vzta­hy tak, jak se žijí ve Tro­ji­ci, a svěd­či­lo tím svě­tu, že Bůh je, že skr­ze Dílo může při­nést bra­tr­ství do církve a do svě­ta, při­spět k Je­ží­šo­vě mod­lit­bě: “Otče, aby všich­ni byli jed­no.”

Adriana Masotti

(Zdroj: www.focolare.org)